Pozemek školy je součástí území podél pravého břehu Botiče, které bylo až do začátku 20. století nezastavěné. Protínalo je meandrující rameno potoka a bylo využito pro zahrady a zemědělství. Po roce 1920 bylo do regulačního plánu zaneseno velkorysé řešení oblouku sportovních a zelených ploch, symetricky děleného Vršovickou ulicí (tř. krále Jiřího). Oblouk byl vymezen Botičem a dnešní Sportovní ulicí, která měla spojit Vršovické náměstí s průtahem pod železniční tratí. Vizi oddechového území s ryze sportovním a rekreačním využitím se nikdy nepodařilo naplnit. Sportu dnes slouží jen severní polovina oblouku. Jižní polovina, s naším zájmovým územím, se postupně stala rezervou určenou pro veřejnou výstavbu. Původní koncept průběžné Sportovní ulice a volné zelené plochy je však patrný v každém z Územních plánů Prahy. Výsledkem je, že naše zájmové území zůstalo dlouhodobě nezastavěné, se vzrostlou zelení. Stalo se rezervou pro další rozvoj. To dnes můžeme využít.
Vidíme možnost navázat na regulační plány z první poloviny 20. století odvážným konceptem budovy a ponechat území s velkým procentem volné zelené plochy. Hledáme řešení pro současnost, ne budoucí utopii. Chceme zohlednit současné limity dané hlavně složitými vlastnickými vztahy a využít podmínek které máme. Zacházíme šetrně se stromy na pozemku.
Navrhujeme budovu školky jako podélný objekt, který se vznáší na sloupech nad terénem. Je to dvakrát zalomená linie, podél východní a severní hrany dostupných pozemků. Vytváříme tak rámec pro celé území. Stavba rozděluje prostory, definuje ulici a její hranice, odděluje veřejné a neveřejné. Je dostatečně razantní, a proto unese dnes nepředvídatelný rozvoj na sousedních parcelách. Umožňuje průhledy, je součástí parku, je sochou.